Den posledníTak lázeňský pobyt už mám za sebou. Nevím jistě, na kolik se mi podařilo se mi zotavit, ale snad mi to pomohlo. V poslední zdejší tématické galerii je pár obrázků, které jsou laděny lehce odjezdově. Zítra musím dobalit svých pár švestek a hurá domů – už se moc těším na psíka a na maminčiny karboše a na Vás na všechny. Akorát ty 4 hodiny ve vlaku budou asi docela dlouhý, ale to už snad přežiju.

Den devatenáctý(21.2.05). Dneska jsem přežila všechny procedury bez úhony (včetně perličky) a ještě jako bonus jsem stihla vyfotit své spolupacientky (včetně té z vlaku), kdo by jí hádal 82 let (hledejte pod jménem Hanička, tak před ním smekám…

Den osmnáctý – část druhá: Tak nakonec nebyl ani výlet, ani sněhuláci, ale pěkný odpočinek a ruční práce – ten hroznej ubrus mne zničí – ale už budu mít polovinu. Večer se budu muset asi jít někam napást, anžto jsem si nerozvážně objednala k večeři ovocnou mísu (v praxi 2x pomeranč, 1x banán a 3x jablko). Toho se vážně nenajím, ale žádnej strach, někde tu určitě něco seženu. Jo, k obědu bylo výborné filátko, tak v nejhorším budu muset vyžít z toho (jeje, já se vrátím s postavou modelky)…

Den osmnáctý (20.2.05) Tak tu máme opět neděli. Ranní vstávání v 6:20 už mne vážně ničí. Ono je toho vlastně víc. Například včera večer jsem nestačila žasnout, neboť jsme byly posedět ve zdejší kavárně Viola, kde mají mít o víkendu do 23:00. Bylo nás tam ještě asi 10 a paní číšnice se už před 22:00 přihnala, že už končíme, protože by prosvítila víc než by vydělala - zajímavý přístup v podniku, kde za pivo (hnusný a ředěný vodou) chtějí 25,- Kč. Asi jsme měly mluvit německy, nebo platit v Eurech. K tomu se mi dneska ještě zdály opravdu velmi škaredý sny a na snídani jsem se ani v klidu nenajedla, protože paní servírka tam už řádila s uklízením. Prostě paráda, neskutečně se těším domů. Dneska jsem původně chtěla jet do Chebu, ale nakonec jsem byla přemluvena a budeme tu tvořit sněhové království (nebojte, zdokumentuji). Další jobovkou pak je, že mi včera přišel jeden moc milý mail od kolegy, ve kterém se píše, že věškeré moje snažení stran smolení standardů se minulo účinkem, protože mám za kolegy naprosté ignoranty, kterým nestačí slovně popsat, jak mají formulář vyplnit (samozřejmě že příslušné kolonky v reálu jsou označeny tím, co se má kam napsat), ale že musí mít naskenovaný obrázek a ten má být popsán. Paráda, smolila jsem to 3 dny a úplně k ničemu – tomu říkám výborná pracovní motivace… Nu což, dala jsem se na vojnu, tak musím bojovat. Stejně je to zvláštní, že chtějí takovou preciznost v ústavu, kde se počítače odepisují 80 let a kde máme ještě pořád (opět) smlouvy na dobu určitou (i když už je to dávno nezákonné). Ale chtějí to, dostanou to. I když je mi vážně líto toho času, který jsem mohla strávit něčím smysluplnějším. Mno, budu zatím končit a odpo pošlu výplody našeho stavebního snažení.

Den sedmnáctý(19.2.05). Tak dneska jsem si opět dala menší túru (asi 15 km) a cíl mé cesty byl „Smraďoch“ – sirný pramen. Jenže se to moc nepovedlo, protože pod sněhem nebylo vůbec nic vidět (jen cítit) a ještě jsem si zapomněla rukavice. Ale jinak procházka parádní. Dokonce jsem zjistila, že tu mají i přehradu. Taky už jsem začala pomalu balit (snad se mi to do toho kufru všechno nějak vejde (a to ještě musím nakoupit oplatky…)). Fotek moc není, protože mi mrzly packy, ale měla jsem tu čest zahládnou asi na 10 minut sluníčko (už asi 3 dny je tu permanentně zataženo).Jukněte na galerii užívejte víkendu.

Den šestnáctý (18.2.05) Tak dnešek byl jeden z nejhustčích dnů mého bytí. Začalo to snídaní (po mojí hnačce si dát šlehanou Lučinu - nejsem sebevrah - k obědu bylo kuřecí rizoto plněné brokolicí (všichni víte, jak mi tato rostlina dělá dobře) a k večeři velmi mastné UHO s kapustou - takže opět celodenní hladovka. Alespoň jsem si nechala změnit účes (viz. galerie), ale hlavní zážitek nastal až večer, když jsme si vyšli na disco. Přišel pro mne týpek ne nepodobný Pučmeloutovi, kterýžto byl totálně slizský na pořád tam lovil nějaké mladice. Prostě humáč. Ale jinak to byla legrace. Tyhle typy, co loví permanentně mi jí přece zkazit nemůžou. Ale už tam asi nevročím - disco Jalta není to, co k životu potřebuju. :-) Buď jak buď jsem přežila a zítra zase napíšu...

Den patnáctý(17.2.05) Tak včerejšek ještě zkazila nějaká podivná střevní chřipka, ale i ta je už snad zažehnána. Sice mám dneska hladovku (suchý rohlík a čaj, ale co, alespoň trochu zhubnu). Jinak nic nového. Včera jsem šla spát před osmou, takže toho k vyprávění moc není. Zato dnešek je docela legrace - právě tu poslouchám interpelace na pana primeministra Grose a musím říct, že kdybych něvěděla, že tenhle Hurvínek reprezentuje naší zemi, tak si myslím, že by to byl asi nejlepší silvestrovký pořad za posledních 20 let. Nu což, co jsme si zvolili, to máme. Jinak máte překvápko ve fotogalerii - Libu v černé vodě (je to rozmazané, ale sestřička se snažila jak mohla) a ještě obrázek mojich spolupacientek. Snad se Vám budou líbit (ty fotky). Zítra už bych snad mohla být úplně v pohodě, taže by měl být zápis delší. Opatrujte se mi, moji drazí bližní. :-)

Den čtrnáctý (16.2.05) Tak dneska je vážně divnej den. Od rána tu napadlo asi půl metru sněhu a pořád sněžit nepřestává, dopsala jsem další standard a málem jsem omdlela v perličce. Nevím, jestli to je tím, že já nízkotlaka takhle reaguji na tlak venku, nebo něčím jiným, ale každopádně jsem v perličce měla vydržet 15 minut a já musela po 5-ti vylézt, protože kdybych tam byla ještě jednu minutku (myslím, že by stačilo i půlku), tak jsem to vážně nerozdejchala. Zítra jdu k doktorce, tak zvědavá, co mi na to řekne - třeba mi předepíše ranního panáčka :-)))

Den třináctý(15.2.05) Tak tu máme další den mého pobytu. Zase jsem se nestihla vyfotit bahně, ale něco málo fotek přikládám. Nejsou sice nijak úžasné, ale není každý den posvícení. Pro všechny, komu jsem fotky posílala jako pohledy mám špatné zprávy – v obchodě, kde jsem kupovala polepky na adresu už mi odmítají další vydat, anžto to prý není běžně prodejná věc a mají je pro vlastní potřebu. Dalším důvodem je prý to, že je na nich natištěno jméno obchodu a né každá fotka je podle nic dobrá, takže mi vlastně bylo naznačeno, že jsem jim celou dobu dělala ostudu – nu což, budu se s tím muset nějak vyrovnat. ? Ještě jich tu ale pár mám, takže snad nebude tak zle. Další věc, která mne tu trochu vyvádí z rovnováhy je fakt, že jsou tu opravdu markantní rozdíly mezi pacienty. Předevčírem přijelo asi 50 Němců a to člověk nestačí žasnout, jak kolem nich skáčou. My, pacoši VZP máme snídani od 7:15 (takže stávám i v neděli v 6:20, abych se stihla ještě došourat pro pramen), cizinci snídají až od 8. O poměru porcí ani nemá smyslu hovořit. Taky mi vadí, že všude kolem kolonády jsou nepřehlídnutelné cedule s zákazem vstupu psů a zákazem kouření. Za celou dobu jsem tam nepotkala nikoho, kdo by to porušil, až do včerejška, to to tam vypadalo jak na psí výstavě a nečekaně všichni psíci štěkali německy. Nu což, tohle tady bylo vždycky a asi to hned tak nezmizí. Další věc, která je tu taky nemilá je padající sníh a rampouchy ze střech – několik spolupacošek už mělo na mále (všechny ale stačily včas uskočit). Abych si ale pořád jenom nestěžovala, mám i dobré zprávy. Chtěla jsem si jít dneska zaplavat do jednoho bazénu hned ve vedlejším domě a ejhle – za hodinu chtěli 130,- Kč – to má ten bazén rozměr asi 5x4 metry – to je za lidovku, co? Takže jsem nešla nikam – alespoň nenastydnu. Mno, půjdu se věnovat obědu, mějte se zatím krásně.

Den dvanáctý (14.2.05) Včera jsem nic nenapsala, protože se mi nechtělo, takže se omlouvám. Víkend uběhl jako voda a už mám půlku pobytu za sebou. Jakpak slavíte Valentýna? Tady nuda, šeď a nuda. Ani na Procházku se mi nechce, protože venku chumelí a nevypadá, že by si to počasí chtělo rozmyslet – to už se asi moc neopálím. Jsem zvědavá odpolko na ten tělák – už mám dneska jeden za sebou, tak doufám, že se zítra pohnu. Když mi zbyde čas, tak večer ještě napíšu. Mimochodem, dočetla jsem NanoBook a je to vážně dobrý. Jo, taky jsem viděla Sametové vrahy a vřele je doporučuji.

Den desátý (12.2.05). Dneska je stále hnusně. Sněhu ubylo a vyklubal se standadní podsněhový hnus, takže se mi ani nechtělo nikam na výlet, namísto toho tu dřepim a sepisuju standardy. Neva, alespoň to nebudu muset smolit v Praze a tohle počasí je na to úplně ideální. Jo, od pondělka mám navíc tělocvik, takže se Vám vrtátím rozbýbaná (už teď mi křupe ve všech možných i nemožných kloubech). Alespoň budu mít lepší kondici na lov kriminálních živlů. :-)

Den devátý (11.2.05). Tak s přítelem už jsme zase sejiti – jenom psychicky nevydržel mojí nepřítomnost (to se ani nedivím, jsem tak okouzlující bytost, že když už mne někdo pozná, těžko je pak sám…) Taky se beruška moje staroslivá bála, anžto jsem v městě kriminálních živlů a přece jenom jsem křehká bytost… ? Dneska je strašlivé počasí – od rána tu leje jako z konve a protože včera večer sněžilo, tak chodníky jsou pěkně uklouzaný – myslím, že dneska bude na chirurgii docela nával. Uvidíme, ale asi se to nevybere. Doufám, že zítra bude lépe – chci jet na výlet do Chebu.

Den osmý – tak dnešní dopoledne jsem strávila léčením, odpolko mne moje známá přepadená přemlouvala, ať podáme stížnost na postup Policie, ale na to kašlu na to – nebudu se zbytečně rozčilovat. Krom toho jsem čerstvě rozejita, takže nálada pod bodem mrazu. Třeba se s mojím milým zase sejdeme, ale co, ono to nějak dopadne. Náladičku mi spravilo až večerní lyžování, protože bylo naprosto luxusní – sice asi zítra nevyjdu schody, ale co… Taky jsem spadla z vleku (hned za rukavicí), to byla docela Švanda. Taky ráno byla docela legrační slatinná koupel – paní to zapomněla rozmíchat, takže jsem si sedla do hrozný sračky,která měla si 35 stupňů – takže jako živé… Mno, doufám, že zítra bude zpráva veselejší a delší. Btw.: Zloděje jsem nechytla…..

Den sedmý, část druhá. Tak jsem právě přišla z Policie. Byla to vcelku zábava. Strážník v přijímací místnosti nás odeslal za panem Benešem ze zdejší kriminálky se slovy:“Posílám Ti tam dva bonbónky“. Pan Beneš mi svěřil fotky všech zdejších grázlů a měla jsem někoho vybrat. Takže vcelku nanic. Krom toho stále sondoval, jestli jsem ještě slečna (a jakto, že ještě nejsem vdaná – prostě adekvátní pracovní náplň kriminalisty) a jestli mám něco pod kalhotami (ano, na to se ten drzou vážně zeptal – mám na to dokonce svědkyni). Pak chtěl ještě zločince nakreslit – to je taky senzační nápad. Jeden z velmi inteligentních dotazů taky byl proč jsem zločince nechytla už včera a moje odpověď, že spolupacientka je po operaci břicha a že jsem jí tam přece nemohla nechat ležet a honit jim tu zdejší výrostky. Evidentně jsem ale neodpověděla správně. Takže nakonec jsme dostaly instrukce, že se máme dneska večer obléct do jiného převleku a máme v ten samý čas na to samé místo a máme se pokusit zločince zadržet. Takže jsem si tu vlastně sehnala džobík – budu tu fungovat jako strážce zákona. Mno, ještě, že jsme dostali vstupní školení, jak zločince svázat (prej ho mám omotat mojí šálou). Uvidíme zítra – třeba budu i v novinách. Rozhodně se všechno včas dozvíte.

Den sedmý, (9.2.05). Tak dneska je popeleční středa, začíná nám půst a do Velikonoc je to přesně 40 dní. Strašlivě mne bolí záda a křupu kloubama na každém kroku. Snad to brzy přejde (ani jsem nevěděla že mám po těle tolikero svalů). Každopádně jsem však hlavně chtěla zachytit svojí včerejší příhodu (večerní), neboť od dnešního rána jsem tu za hrdinu. Byly jsme se totiž s jednou spolupacientkou na večerní vycházce (prostě jsme chtěli jít někam na skleničku – takže jsem si já trubka vzala sice parádní boty, ale kdybych si vzala brusle, bylo by to asi lepší), jenže jsme nic nenašly a tak jsme to otočily, že se tedy navrátíme, když jsme procházely nad kolonádou (úplné centrum města), slyšely jsme, že za námi někdo běží, tudíž jsme se poslušně zařadily za sebe a čekaly, až chvátající osoba přechvátá. Jenže chvátající osoba drapla kabelku mojí spolupacientce takovým stylem, že chuděru porazila a vlekla jí za sebou. To ale chlapec narazil, anžto Libi byla kupodivu při smyslech, na útočníka jsem začala ječet a kdyby kabelu nepustil hned a nezahájil útěk, tak jsem ho klidně i nakopla, ale zdrhnul a mne přece jenom zajímala spolupacientka, která ujela po břiše asi 3 metry, takže jsem jí musela ohledat – je-li celá. Teďko za chvíli jdeme celou tuto příhodu vylíčit Policii (už se nemůžu dočkat – mám tu asi až moc volna…, spolupacientce to nařídil primář, kterému už se to taky doneslo), tak pak napíšu, jak jsme pořídily. Ještě jsem se chtěla zmínit o tom, že kdyby mne náhodou zavřeli za ublížení na zdraví, tak to jsem nejspíše opařila, utloukla lžičkou, nebo tak něco, svého spolusedícího. Teda sedíme u stolu 4, ale z toho je jeden naprosto jetej. Abyste mi rozuměli – jak byste reagovali na to, když tam nějakej jelen začne vykládat o tom, že ti mladí jsou hrozní, že si s sebou pořád tahají někde vodu i když jdou na malou procházku. Tak jsem mu řekla, že já to dělám taky tak, načež mi bylo odpovězeno: „Vy mladí jste stejně divný, místo abyste šli na rande, tak si raději obilujete…“ Tak nevím, co tím chtěl básník říct. Na druhou stranu – alespoň se nenudím a ono je to nakonec i docela príma, vědět, že to největší pako u tohohle stolu já nejsem. ? Pak ještě napíšu, jak to všechno dopadlo.

Den šestý (8.2.05). Tak už jsem se vrátila z bahna. Teda ono to ani bahno nebylo. Byla to spíš jenom taková černá voda, ale příjemné to bylo, to zase jo. Masáž byla taky fajn, ale docela krátká. ? Magnetoterapii (na moje úžasná kolínka) jsem moc nevnímala – vlastně člověk jenom 25 minut leží. Pak jsem si byla vyzvednout moje první pohledy (tady mají totiž buď jenom letní, nebo 3 standardně hnusný, takže jsem si nechala udělat svoje pohledy z fotek, které jsem tu zatím ukořistila). To jsem ovšem ještě netušila, že jejich první tisková verze bude mít uprostřed fotky šipku od myši (vypadalo to moc efektně…)., ale napodruhé už jsme to zvládli. Sotva jsem pak lehce pozdržena touto nepříjemností ve fotolabu doběhla na oběd (hladová jak vlčák), zjistila jsem, že brokolicová polévka už se na mne těší, Mno, hbitě jsem si zaplácla žaludek dvěma kopečky rizota (už zase šilhám hlady) a začala jsem uvažovat o výletu do Chebu. Dokonce jsem se už i sbalila, ale když vyšla před ubikaci, zjistila jsem ,že počasí se nám tu nějak pokazilo (a to docela výrazně), takže nakonec trávím odpoledne na pokoji a sepisuju standardy do práce. Doufám, že tu ještě uvidím sluníčko. Jo, a to opálení – to taky asi nebude.

Den pátý(7.2.05): Tak dneska fotek moc není. Na výlet někam mimo Mariánky jsem se ještě nedostala. Zato jsem dostala vyčiněno, že sděluji málo informací, takže se to pokusím vylepšit. Kapitola první: JÍDLO: Není ho tu moc, ale mně to vcelku stačí. Až do včerejška jsem si nemohla vybírat, takže UHO s nudlemi už nemůžu ani vidět, ale teď už je to lepší (např. sýrový talíř, který jsem měla k snídani byl naprosto vynikající. Vybírat si můžu ze 4 různých alternativ a zatím nedošlo k tomu, že bych si nemohla vybrat (doufám, že tomu tak bude i nadále). Kapitola druhá: UBYTOVÁNÍ: Celkem ujde, akorát je trochu opruz, že tu denně nachodím tak zhruba 100 jarních, anžto naše léčebna je vlastně 5 baráků dohromady a pořád tady pendluju z jednoho konce na druhý, ale co se dán dělat – alespoň trochu zhubnu. Kapitola třetí: SPOLBYDLÍCÍ: Taky celkem v klidu, sice většina by mohla být mými rodiči, nebo prarodiči, ale to se nedá nic dělat. Mimochodem tu bydlí ta úžasná archiválie, o které jsem vyprávěla, že jsem jí potkala ve vlaku. Když se to podaří, tak jí taky zkusím zvěčnit. Tak, a teď něco k dnešku. Ráno pěkně cvičení, perlička, odpolko jsem se byla trochu slunit (o což se sice snažím už 3 dny, ale stále bezvýsledně) a vyhřát své staré kosti. Zítra jdu poprvé do bahna a ještě před tím (hned v 8) jdu na masážičku, tak jsem vcelku zvědavá – rozhodně poreferuju.

Den čtvrtý, (6.2.05) tak dnešek proběhl celkem sportovně. Celé odpoledne na lyžích - to je luxus, docela závidím domorodcům – mít sjezdovku ve městě, to se někdo má… Fotky dneska nejsou – není, kdo by chtěl na sjezdovce fotil. Mno, snad se zítra polepším (nechám se sama překvapit).

Den třetí(5.2.05): Tak nejdřív ještě dopíšu to, na co jsem včera zapomněla, a to je, že jsem zaspala večeři (kdo taky vymyslel jíst v půl šestý, to nechápu… ?) Prostě jsem si chtěla odpočinout po procházce (mimochodem dneska jsem ušla zhruba stejně, ale kdybych bývala šla spát, tak by se moc nestalo, anžto už 3. zdejší UHO s nudlemi už bylo trochu moc a taky tam bylo trochu moc pepře, ale budiž, mám přece už docela slušnou zásobu lázeňských trojhránků...) a protože jsem se z komatu probrala v 17:59 a večeře se vydává do 18:00, tak už tam nemělo ani cenu chodit… (mimochodem mexický fazole na noc – hmmm, kdo tohle riskuje…), ale jinak je to tu vážně fajn, hlavním bonusem se pak jeví to, že od zítřka už mám samovýběr stravy a to bude teprve luxus. Fotky ze dneška Vám musí vystačit i na neděli, anžto zítra jdu lyžovat (kupodivu tu nejsou ani žádný fronty), takže bez foťáku. Každopádně ale alespoň něco napíšu.

Den druhý (4.2.05 – ono to asi bude lepší datovat) už je také za mnou a byl naprosto príma. Ráno jsem si byla trochu zacvičit, pak rovnou do perličky, následoval odpočinek, oběd a protože dneska bylo naprosto nádherně, tak jsem si udělala procházku (původně měla být tak na hodinku, ale pak se to nějak zvrtlo, takže jsem ušla asi 13 km). Obhlédla jsem zdejší lanovku a sjezdovku a už se moc těším, jak si tam půjdu zařádit, akorát doufám, že tam o víkendu nebude moc turistů, ale co by tam dělali, když jsou tady po okolí daleko větší vleky (doufám). Taky už jsem si našla novou kamarádku – jmenuje se Mapa a je moc fajn. Rozhodně mne dneska nenechala ve štychu (a to měla šancí dost). Jenom mne nevarovala, že jít na mnou vyhlídku je naprosto zcestnej nápad, protože tam není nic vidět a cesta zrovínka není prošláplá, ale na druhou stranu jsem se jí moc neptala. Mno, příště se rozhodně polepším. Uvidíme, co vymyslíme o víkendu.

Den první: Dnešním dnem se započal můj léčebný pobyt v Mariánských lázních. Cesta sem byla vcelku klidná, až na podivuhodnou paní ve vlaku, jejíž věk by si troufl odhadnout leda velmi dobrý archeolog, kterážto si mne vyhlídla za kamarádku a nedala pokoj celou cestu. Naštěstí se mi podařilo vymknout se jejím spárům. Po ubytování se (velikost mého pokoje je asi 2 x 3 metry a výhled mám na nějakou nekončenou stavbu) a prohlídce u lékařky (mimochodem má narozeniny ve stejný den jako já – první takový člověk, kterého znám) jsem se vypravila do města, které plod bílou peřinou vypadá velice klidně. Je tu samozřejmě fůra turistů, ale jinak vcelku útulno. Doopravdy mne ale zaujaly některé zdejší místopisné názvy, jako třeba ulice „Hlavní třída“, nebo trolejbusová zastávka „Centrum“ – jiný kraj, jiný mrav. Odpoledne jsem ještě stačila nakouknout do CHKO „Slavkovský les“, ale tam se vypravím na pořádný průzkum až někdy příště.